Veselé vyprávění
Znáš to, ne?! Když to na tebe přijde… tak není čas na hrdinství“. Rozhlížím se a mapuju situaci. Trampský oheň hoří, kamarádi kolem něj poposedávají, lemtají pivo a hltají každé mé slovo.
„Upozorňuji, tu slepici jsme fakt neukradli! Čekala na nás za vesnicí. U lesa. Tak jsme ji vzali sebou na vandr. Chudinku osiřelou. Nejprve jsme ji chtěli vycvičit a prodat do cirkusu. Ale byla blbá jako většina slepic. Tak ji potkala jiná kariéra.“
Kamarádi se chechtají, hlasitě spoilerujou moji storku a uzavírají sázky.
„Jo…jasně! Sežrali jsme ji jako hladoví vlci“ potvrzuji jejich zázračné věštecké schopnosti.
„Ale to není konec. Ten teprve přijde!“ kouknu na noční oblohu a počítám. „Hvězdičky tu máme, můžeme necenzurovaně pokračovat. Ta slepice se nám sakra pomstila. Cestou na vlak to na nás labužníky přišlo. Každý hledal pomoc, kde mohl. Já našel oporu u rozviklaného dřevěného plotu. Po tom okamžiku, kdy se mi mi před očima promítl celý můj hanebný život, jsem zjistil, že nemám čím si utřít slepičí odvetu. Ta slepice mě řádně nakrkla.“
Dávám čas kamarádům, aby se svěřili, čím vším už si utírali své zaneřáděné otvory. Vždy se hodí starý vtípek: „ A kterou rukou se utíráš?“ Pokaždé se někdo nachytá. A ty jen nonšalantně řekneš: „Ty prase, utírá se toaleťákem!“ Dnes však vytasím jinou odpověď.
„Znáš to, ne?! Jak jsem už říkal, když to na tebe přijde… není čas na hrdinství.“ Kamarádi souhlasí a čekají na finále.
„Jak tam vrávorám na tom vratkém plotě, všimnu si, že se v trávě kolíbají roztomilá žlutá kuřátka. Bleskne mi hlavou geniální nápad. Hrdinsky zachraňuju budoucí generace před dalším ponižujícím utrpením v místě činu. Všichni ti potencionální darebové jsou mnou pečlivě označeni.“
„Upozorňuji, tu slepici jsme fakt neukradli! Čekala na nás za vesnicí. U lesa. Tak jsme ji vzali sebou na vandr. Chudinku osiřelou. Nejprve jsme ji chtěli vycvičit a prodat do cirkusu. Ale byla blbá jako většina slepic. Tak ji potkala jiná kariéra.“
Kamarádi se chechtají, hlasitě spoilerujou moji storku a uzavírají sázky.
„Jo…jasně! Sežrali jsme ji jako hladoví vlci“ potvrzuji jejich zázračné věštecké schopnosti.
„Ale to není konec. Ten teprve přijde!“ kouknu na noční oblohu a počítám. „Hvězdičky tu máme, můžeme necenzurovaně pokračovat. Ta slepice se nám sakra pomstila. Cestou na vlak to na nás labužníky přišlo. Každý hledal pomoc, kde mohl. Já našel oporu u rozviklaného dřevěného plotu. Po tom okamžiku, kdy se mi mi před očima promítl celý můj hanebný život, jsem zjistil, že nemám čím si utřít slepičí odvetu. Ta slepice mě řádně nakrkla.“
Dávám čas kamarádům, aby se svěřili, čím vším už si utírali své zaneřáděné otvory. Vždy se hodí starý vtípek: „ A kterou rukou se utíráš?“ Pokaždé se někdo nachytá. A ty jen nonšalantně řekneš: „Ty prase, utírá se toaleťákem!“ Dnes však vytasím jinou odpověď.
„Znáš to, ne?! Jak jsem už říkal, když to na tebe přijde… není čas na hrdinství.“ Kamarádi souhlasí a čekají na finále.
„Jak tam vrávorám na tom vratkém plotě, všimnu si, že se v trávě kolíbají roztomilá žlutá kuřátka. Bleskne mi hlavou geniální nápad. Hrdinsky zachraňuju budoucí generace před dalším ponižujícím utrpením v místě činu. Všichni ti potencionální darebové jsou mnou pečlivě označeni.“
Smích kamarádů čundráků již čtyři desetiletí připomíná pamětní placka na kožené šňůrce. Vybledlý text na oprýskaném dřívku „první místo za veselé vyprávění“ něco naznačuje. Vzpomínky a fantazie pomáhají oživit ty dávné pocity. Skoro bych si myslel, že se tato pravdivá storka odehrávala někde u Vodňan. Jen mezi námi, neodehrávala. Za takový horor bych trampský metál „za odvahu“ nikdy nedostal.