Marna

Kapitola 1: Pohled shůry

890, 6. To byla pro Henryho od dětství ta správná výška.

Všichni tři bráchové- pod velením nejstaršího Henryho- letěli jako tři ohnivé šípy do nejvyššího kopce nad městem, na němž se tyčila stará rozhledna Bišovka. Kopec byl vysoký (v té době nejvyšší) a pro malé kluky představoval nejvzdálenější místo od školy a rodinných povinností. Vzduch voněl svobodou a dobrodružstvím.

Padesátá léta minulého století byla pro děti zvláštní. Na půdách se dala najít spousta zajímavých věcí po odsunutých Němcích. Ty věci, město a krajina žily už jiným životem. Německý jazyk utichl, ozývala se jen pro toto místo netypická čeština. Noví občané pohraničního městečka přijížděli z nejrůznějších koutů republiky. Osídlování pohraničí změnilo ledacos. Jen kopec nad malebným městem, které přetavilo jméno z Cukmantl na Zlaté Hory, zůstal i se starou rozhlednou.

Pohled z kopce byl nádherný. „Tak vysoko doletí jen letadlo nebo ptáci,“ říkali si kluci a plánovali, jak doletět na místa, která se schovávala za obzorem. „Byla by paráda roztáhnout křídla, letět a zažít stejná dobrodružství, jaká zažívají ti nejslavnější cestovatelé.“

O několik let později se tomu Henry musel smát. Splnil se mu jeho chlapecký sen. Nyní sleduje palubní desku své rakety a vnímá, jak rychle se vzdaluje od rodné planety. 890, 6 metrů nad mořem se nyní nezdá tak vysoko jako v dětství. Vzdálenost od Země skáče na cifernících v kilometrech nahoru. „Já a dítě štěstěny?“ Ptá se sám sebe. „Jsem sice šikovný elektromontér s výjimečnou sportovní kondicí, ale že zrovna já mám šanci být prvním Čechem letícím do vesmíru?! To mi rozum nebere.“ Kroutí hlavou, co mu skafandr dovolí. Tedy spíše nedovolí.

Pomalu začíná chápat, že je život prostě takový, jaký si ho udělá. „Holt je jen na mně, abych dobyl vesmír“, prohlásí a kochá se fascinujícím výhledem z okna své létající rozhledny. Více než vzdalující se Země ho však upoutá zvláštní emulze lepící se na okno. „Pokud to tak půjde dál, tak za okamžik neuvidím nic,“ povzdechne si. Chvílemi se zdá, že se rosolovitá průhledná hmota posouvá a stéká k okraji okna. Henryho z míry hned tak něco nevyvede. Když vidí, že podivná věc prostupuje sklem jako by se nechumelilo, začne i jemu běhat mráz po zádech. Chce se podrbat na bradě, na hlavě má ale kuklu, takže narazí na její ochranný štít. „Sakra. Dvakrát sakra. Co teď?“

Vteřiny trvají celé kosmické roky… nepřichází žádná odpověď. „Hlavně klid,“ říká si. „Ten divný aspik nevypadá až tak nebezpečně, pokud to ovšem není nějaká kyselina? Sklo okna zůstalo nepoškozeno a ten průhledný nesmysl je už uvnitř korábu. Nyní mám ještě chvíli, než proleze sklem přilby, pak budu první český kosmonaut, který položil mladý život na oltář vědy. Sežere mne nějaký galaktický puding,“ směje se vtipné myšlence. Průhledná bublina slizu, velká jako medicinbal, se odpojí od skla a začne levitovat prostorem kajuty. Dokonce se zdá, že se natřásá smíchy. „Á, návštěva! Vítej, buď jako doma. Já jsem Henry a toto je moje raketa,“ pronese přátelsky.

V rosolu to začne klokotat jako v peřeji. Jeho vnitřní obsah je vyplavován ven a to, co bylo na povrchu, opětovně mizí v nitru. Spojují se části dříve nespojené, vznikají nové a zanikají staré. Objem je konstantní. „Nu což, jsem dítě štěstěny nebo ne?“ Pomalu vztáhne ruku před sebe. Záhadná návštěva na ni usedá a zvolna se točí napřed kolem předloktí, pak kolem paže. Postupuje k ramenům, rotuje kolem pasu a rychle mu steče přes nohy dolů. Nebo nahoru? Kdo se má v tom kosmu vyznat?

Průhledné neidentifikovatelné skupenství obrací směr a vrací se lavinovitým spádem zpět k hlavě. Usazuje se na nejvyšším bodě Henryho přilby a rozprskne se kolem celé plochy skafandru. Ovšem jen na chvíli, aby se od něj mohlo nečekaně oddělit a opětovně se sjednotit v úrovni Henryho pohledu. Tvar oné „divnověci“ je nyní trochu jiný. Vzdáleně připomíná lidskou lebku s prohlubněmi místo očí. Uvnitř neustále pulsujícího „kosmoaspiku“ jsou rozpoznatelná miniaturní vlákna, slabě blikající jemnými neonovými barvami.

Najednou jas zesílí a ta podivnost se mohutně roztřese. Bublavým tónem z ní zazní hlas. Jde jen o slabiky bez významu. Opakují se stále dokola, zrychlují tempo. V té smršti nesmyslných zvuků jsou některé zřetelnější a častější. Nakonec je vysloveno první slovo: Henry.

„Ty vole, to si měl říct třeba láska, mír, Bůh… nebo něco takového, a ne mé jméno.“ vyhrkne spontánně Henry.

Kapitola 2: Tváří v tvář

Nemusím říkat, co chtějí ostatní slyšet. Jsem MARNA.
„Cože jsi?“ Nestačí se divit Henry.
Jsem MARNA.
„To je tvoje jméno?“
Ne, MARNA není jméno. Jak chceš pojmenovat něco, co nic neváží, nemá stálý tvar a o jehož existenci víš jen ty?
„Takže ostatní tě neuvidí?“
Nevím. Nemám zkušenost.
„A uslyší tě?“
Na komunikaci nám stačí mysl. Nepotřebuji zvuky.
„Takže ty mi čteš myšlenky?“ Řekne nahlas Henry.
Já jsem tvoje myšlenka, tvá zkušenost, tvá energie.
„A můžeš se vrátit se mnou na Zem?“ Požádá šibalsky Henry.
Bylo by zajímavé se tam podívat dříve, než zanikne.
„Cože? Země zanikne?“ Zhrozí se Henry.
Vždyť sám vidíš, že lidé dělají, co mohou, aby ji zničili…

Henry by nejraději sundal přilbu a svou bradu (před startem do hladka oholenou, chvíli poté s rašícím strništěm a teď už porostlou plnovousem) si poškrábal. Ale nejde to. MARNA se lepí na sklo helmy, proniká jím a proplétá se hustým plnovousem. Vousy kupodivu zůstávají suché. Henry vrní blahem.

„Hele, MARNO, ty si ON, ONA nebo ONO?“ Ptá se podezíravě.
Jsem skupenství emocí a vědění. Jsem tvoje radost.
„Smutek nejsi?“
Ale Henry, ty nejsi smutek. Ty jsi paprsek pozitivní energie, který měla možnost Země vyslat do vesmíru. Máš přinést své planetě záchranu.
„Ty si ta záchrana?“
Možná, nevím, nemám tu zkušenost.
„MARNO a ostatní kosmonauti tě viděli?“
Snad, ale ne každý mě vnímá stejně. Každý přece vidí v zrcadle jiný obraz.
„Takže člověk musí vzlétnout do vesmíru, aby se s tebou potkal?“
To ne. Pokud nejsi nohama pevně na Zemi a lítáš v oblacích alespoň ve své mysli, tak máš šanci potkat MARNU. Otázkou je, zda dojde ke spojení.
„MARNO neopouštěj mne, krásně se mi s tebou povídá. Vydržel bych si rozprávět celou věčnost.“
Henry, povídat se může krásně, ale žít se mnou? Já jsem pravda, čistota, světlo, myšlenka, vědění, chápání… s tím se žije těžko.

Henry se zadíval okénkem na planetu Zemi. Nezdála se mu tak modrá jako předtím. Najednou mu připadala rudá jako krev.
„Co se děje?“
Země umírá, krvácí ti před očima Henry, ty to vidíš díky mně. Chceš znát pravdu, uneseš ji?
„Zvládl jsem horší věci v životě a nic se mi nestalo.“
Nezažil jsi opravdovou bolest, ale ochráním tě před ní, neboj se.

Kapitola 3: Trnem v oku

Po návratu na Zem se Henrymu změnil život. Nedokázal lhát a dělat kompromisy jako většina lidí. Zlo okolo bylo tak silné, že jediným únikem před ním byla příroda. V ní společně s MARNOU nabírali síly, aby mohli přežít nejtěžší okamžiky rozčarování z návratu. Zastrašování, vydírání a hrozby se měly stát Henryho denním chlebem. Nesouhlasil s režimem. Nazval ho „rudým terorem“ a vyslovil názor, že svoboda je jedině na západě. Stal se trnem v oku.

Nechtěl být jedním z bezpáteřních, kteří ohýbali svůj hřbet jen proto, aby mohli rychleji naplnit své kapsy. Tito lidé neuznávali morálku, byli ochotni kolaborovat se zločineckými poměry a rozhodli se Henryho vyčlenit na okraj společnosti. I mnoho dalších bojujících proti zvrácenému politickému systému trávilo své životy ve vězeních. Zažívali šikanu, ponižování, byli nuceni vykonávat práce v nebezpečných podmínkách. Henry často vtipkoval, když se stal, společně s ostatními odpůrci, za svoje neshrbené postoje muklem v uranových dolech. „Nejdříve jsem měl poznat vesmír, abych mohl poznat Zemi,“ říkával a zpod vousů vyloudil moudrý úsměv.

Henry byl ochraňován MARNOU. Tak byla do MARNY transformována všude přítomná negativní energie, zlo, bezpráví, krutost a nenávist. Podstata MARNY se změnila. Začala těžknout, tmavnout a její „gelovorosolovitá“ konzistence nyní připomínala zkamenělé střepy.
Po posledním propuštění z vězení se Henry nedokázal příliš radovat. Stav MARNY byl vážný.

Henry se s očima plnýma slz zeptal MARNY: „Ty umíráš?“
Ne, já neumírám, umíráte vy, lidé. Jste prolezlí zákeřnou nemocí. Nemohu uzdravit celou planetu, pokud ji lidstvo vědomě ničí, nebo se k ní chová lhostejně. Mohu pomoci jen tomu, kdo si o mou pomoc sám řekne.
„MARNO a kdo pomůže tobě?“
Celé lidstvo musí pochopit, jaké zlo na sobě páchá. Má záchrana je vaší záchranou.

Henry se svými kamarády trempy putoval často na místa, kde byla příroda čistá a kde trempové ctili morální hodnoty. Občas se zdálo, že MARNA světlá, je lehčí (nebo měkne), ale po návratu do větších měst její síla opět slábla.

Na přelomu osmdesátých a devadesátých let se stal malý zázrak. Zdálo se, že Sametová revoluce MARNU dostává do lepší kondice. Bylo patrné její mírné nadnášení a přes tmavou měknoucí strukturu jasnější světelné záření. Bohužel tento stav trval jen několik let. Nepovedené privatizace, rozkrádání majetku, politické machinace a lidská nepoučitelnost způsobily další ztěžknutí a ztmavnutí MARNY.

Poslední slova MARNY Henrymu zněla: Dokud nezčernám a nerozpadnu se v prach, tak věř, že stále zachraňuji lidi. Pohlcuji zlobu a nenávist, kterou lidé mezi sebou šíří jako infekci. Ulož mne nyní na místo svého dětství. Budu zde pomáhat potřebným. Budu je uzdravovat. To je má zkušenost. Takto má mise na Zemi není MARNÁ.