Zlatý kluk ze Zlatých Hor (1)

Je blbost si myslet, že největší kamarád musí mít vždy obří rozměry jako Herkul z Vrbna.
Malý prcek Víťa ze Zlatých Hor byl, a stále je, zlatý kluk. Nemá sice fyzickou sílu jako Herkul, ale to nemůže mít asi nikdo. Nebo jsem osobně takového frajera ještě nepoznal.
Ale je největší bojovník, kterého jsem v životě potkal. Víťa, zvaný mezi námi trampy Meky, stejně jako já málem přišel kdysi o život. Podřezali jsme si společně žíly. Chtěli jsme po vzoru románových postav spojit své životy.
Přežili jsme tuto již bájnou historku naštěstí oba. Teklo z nás krve jako ze starých volů. Přitom jsme tenkrát byli ještě ušatí zajoši. Historky o opětovném sešívání našich jizev bavily dlouhá léta všechny Zlatohoráky.

Můj pokrevní bratr Meky mne naučil mnohému.

Vybojoval si na začátku sedmdesátek lásku krásné Věry. Na jejich svatbě jsme se Zdeňkou svědčili.

Vzpomínám na sexy šatičky, které si Zdeňka spíchla sama. Které se při našem vášnivém milování pomačkaly. A které zůstaly v mé paměti navždy pokrčené stejně jako pokrčená blednoucí fotografie. Jen zvuk šustění hedvábné látky se vytratil. Nahradil jej šum hedvábného papíru, oddělující fotografie na protilehlých stránkách rodinného alba.

Vzpomínám si na vyžehlenou Víťovu vojenskou uniformu, která musela zpět do kasáren.

Vzpomínám na jeho smutnou novomanželku Věrku, která pak zůstala sama.

Věrka porodila Víťovi tři krásné zdravé děti. Pak Víťu a děti opustila. Nezvítězila nad rakovinou. Víťa a jeho tři svišti museli začít boj s krutým časem konce let sedmdesátých.