ZE MĚ

Nikdy jsem si nepomyslel, že budu žít tak dlouho. Za dva roky mi bude sedmdesát. Přežil jsem spoustu kamarádů. A těch pařeb!? To by nikdo nespočítal. Toho alkoholu, co proteklo mým chřtánem. Jéje!

„Do hrobu by mělo jít tělo zhuntované,“ drmolím si pod stříbrnými vousy, někdy růžovými jako cukrová vata. Červené víno barví, ale já ho pít nepřestanu. Tlumí bolest. Bolest celého mého života. Bolest všech těch, kteří byli okolo a už nejsou.

Kouknu na nohy. V bílých teplých ponožkách mám prázdné místo. Kdysi tam byly prsty. Cukrovka je svině.

Jsem zlatokop. Prý amatérský. Ha ha. Ti profesionální rýžují v tesilkách.

Kouknu na ruce. Jsou vůbec ještě moje? Někdy je necítím. Nebo mi mravenčí. Rýžování zlata mi jde čím dál hůř. Už ani podpis se mi nedaří, jak bych chtěl.

Položím ruce dlaněmi na prostěradlo nemocniční postele. Na levém předloktí mi bledne tetování krásné Majky, která (na rozdíl ode mne) nikdy nezestárla. Na pravém se vytrácí moje srdcovka. Erb bandy největších rebelů. Trampské osady Club Mickey Mouse. Kolik nás bylo, Myšáci? Kdy bude další potlach? Kdy se všichni opět setkáme? Kérky se vytrácejí, stejně jako mí kamarádi. Nikdo je už neoživí, ani mě, až umřu.

V prstech cítím mravenčení. Vidím mravence. Lezou ze mě.