Všude samý kov

Nemilosrdné červencové slunce spéká plechové střechy ostravské válcovny. Pod kilometrovou konstrukcí železobetonu a plechu procházejí vachrlatou kovovou brankou šíchtáři, vydělat si nějaký ten peníz. Mezi změtí chlapů v modrém se někde potuluji i já, naivní neznalý brigádník nyní již pod číselným kódem osobě novohistorika na míle vzdálený.

Kdepak plážová realita tropického Taiwanu dávno mizí v zapomnění a zůstává pouze ve sloupcích mého blogu, které zveřejním co nevidět, jestli ze sebe něco vyplodím.

Víte umělci tvořící něco, čemu říkáme kultura jsou v těchto nehostinných podmínkách pouhým terčem ignorace a nezájmu. Ale přesto nacházím mezi řinčením válců, rachotem vercajku a syčením pecí stopy umění. Lidé pracující na tomto místě, nemají svou uměleckou dílnu ve střešních ateliérech prosvícených denním sluncem, ale v pološeru, horku a všudypřítomném prach

S životním nadhledem zde nehledám a ani nemůžu nalézt „ostravský Louvre“, ale vzpomeňte si, z čeho páni architekti skládali tělo obrácené pyramidy nebo most golden gate? Ona i cesta za dech beroucími kovo-symboly velkoměst někde musí začít. Nebudu prosazovat ideologii dělnictva dob minulých, ale nechci opomenout přínos těchto „kulturních barbarů“ světu umění. Za každým Eiffelem nebo Le Corbusierem stojí tihle dřinou ztužení šichtáři, kteří s pocitem poctivě odvedené práce vyhlížejí fajront.