Vlastimil Hrabal alias PRAZUB: Klobouk kamaráda Henryho

Před lety jsme s manželkou Káťou a dcerou Kristýnou poprvé navštívili Zlaté Hory.

Nejvíce nás dostal pravý zlatokop, zlatokop Henry. Frajer na první pohled, se širákem a kolty u pasu. Poslední opravdický zlatokop z Jeseníků.

Říkali nám to všichni kdo Zlaté Hory navštívili. Přátelé doma, průvodčí ve vlaku, domorodci Zlatých Hor, zkrátka znal ho a chválil snad kdekdo nejen na Zlatohorsku.

Dcera Kristýna i manželka Kačka se těšily, že na vlastní oči spatří tvrdého kovboje, dobrodruha, zlatokopa, trempa a rebela v jedné osobě.

Skutečnost však daleko předčila naše očekávání. Ale…nepředbíhejme.

Jeho mohutnou postavu nebylo možné přehlédnout. Dodnes si vybavuju, jak sedí na svém, dnes pro mne přímo posvátném místě, v předzahrádce hospůdky Koruny a pomalu obřadně a znalecky usrkává víno se sodou. Jiní povídali, že víno míchal s čajem. V jakém poměru – netuším.

Široký klobouk s huňatým liščím ocáskem se mu kýval, nám na pozdrav. Sledoval jsem s úžasem Henryho drsnou a přesto tak vlídnou tvář. To je přece borec! Takového mít za přítele, to by byly vandry! Mé holky zpitoměle na něj zíraly v jakémsi mysteriózním transu, neschopny odtrhnout zrak z Henryho originálního zjevu.

Zdálo se, že nás očekává. Oči se mu šibalsky rozzářily. Hned ožil, svižně vstal a oslovil nás, pozval do muzea.

Tak začalo naše přátelství s Henrym, podivuhodným svobodomyslným chlapíkem, kterého musím dodnes obdivovat, byť už jen ve vzpomínkách. Učaroval mne na první pohled. Ta výrazná vizáž, ty majestátní vousy pořádného chlapa. Ten přímý tvrdý a přesto přátelský pohled. To se dnes běžně nevidí. Henry tu stál před námi jakoby si jen odskočil z nějakého WESTERNU, kde s proklatě nízko zavěšenými kolty naháněl všechny padouchy.

V muzeu, nasadil mým dvěma nadšeným holkám kovbojské klobouky, dal jim neprozřetelně do rukou vinčestrovku i pár koltů. Každou z nich si postavil po svém boku pro společnou fotečku. Holky v blízkosti Henryho jen vrněly blahem.

Po prohlídce jeho pokladů nelenil s dcerou zajít do obchůdku naproti. Koupil ji cancák. Její první vandrovní knížku, dosud stále hojně užívanou. Na první stránku ji vlepil svoji věhlasnou dolarovku, na další namaloval obrázek s věnováním a autogramem.

Kristýnin první cancák do života! A hned od samotného Henryho.

Jak já dnes své dcerce tajně závidím, že takový cancák Henry nezaložil i pro mne.

Tak to bylo naše první setkání s Henrym. Veselé, objevné a veskrze příjemné.

Po letech následovala další setkání. Vždy jen spíše krátká. Pro Henryho možná bezvýznamná. Takových ctitelek a čumilů si užíval asi každým dnem. Pro nás to však byl vždy silný neotřelý zážitek. Hltali jsme každé jeho slovo. Každý výraz jeho moudré tváře. Každá minuta s ním nám byla vzácností a obohacením.

Jednou jsem vyrazil sám na vandr severními Jeseníky s cílem najít zlato. Dotknout se zlata. Pokusit se najít svou zlatinku. Neuspěl jsem. Co se ve vodě třpytilo, bylo všechno možné jen ne zlatinky.

Tak jsem došel do kouzelného zlatokopeckého městečka Zlatých Hor opět za Henrym. Netušil jsem, že je to setkání poslední. Henry se mi věnoval jak nikdy předtím. Zavedl mne k sobě do muzea. Vzal do mohutné ruky chladný těžký valoun ryzího zlata, který dával dohromady snad celý svůj život. A pak mi jej i půjčil! Ostřížím zrakem pozorně sledoval, co s ním udělám.

Kdybych utekl, nepochybně by mne bez milosti proklál svými kolty. Klesl bych k jeho nohám těžší o pár uncí olova. Nikdy bych se zlatem nevzal do zaječích. Naše přátelství mělo vyšší cenu.

Usedl unaveně do křesla a nechal mne beze slov prohlížet exponáty. Viděl jsem na něm změnu – k horšímu.

Vypadal unaveně, v očích bolest a smutek, jiskra z oka pohasla. Srkal své ředěné víno. Podařilo se mi ho trochu rozpovídat. Ptal jsem se jej, jestli něco plánuje?

,, To víš, stále objevuju pravé hodnoty… zlato to není…ryzí najdeš stěží, většinou je promíchané s nečistotami….chvíli se raduješ z malého vítězství, pak ti ho někdo ukradne, zadupe zpět do země….to je práce už pro jiné generace…já tu válčil příliš dlouho“.

Zarazila mne jeho řeč. Tohle snad ani není Henry. Seděl v křesle tak jaksi bezvládně, vytrácel se. To už nebyl ten drsně vzhlížející chlapík s pořádnými rameny.

Henryho něco očividně sžíralo, ale já neměl právo zvídat co jej bolí, co jej trápí. Tak rád bych se ho optal. Teď to po letech vím, pochopil jsem.

Dlouho tam tak seděl, mnoho toho už nenamluvil, ale něco přece.

Zaprosil jsem jej, jestli by mi neprodal některý z jeho kožených klobouků.

S námahou vstal, vybral jeden ze stolu a jakoby se s ním loučil, otáčel jej v ruce.  ,,Tenhle jsem nosil dříve do lesa. Jednou jsem v něm přespal pod smrčkem a promáčknul jsem jeho tuhý okraj.…….Nic mi za něj nedávej…“  To byl celý Henry. Dokázal se rozdat. Rozdělil by se i s poslední košili.

Pomačkaný klobouk, posetý určitě zlatým prachem z nalezišť, prosáklý dobrodružstvím věčného rebela, mi nasadil na hlavu.

Zašeptal jsem dojatě díky a Henry, tak jak měl ve zvyku, rozloučil se se mnou pořádným chlapským stiskem rukou.

Naposled.

Místo hroudy zlata jsem si ze Zlatých Hor odvezl odrbaný klobouk.

Když mne osud znovu zavedl do Zlatých Hor, Henryho jsem už u jeho hospůdky nenašel. Dozvěděl jsem se, že odešel na poslední vandr. Určitě do zlatokopeckého nebe. Jak to nemám ve zvyku, probrečel jsem s manželkou ztrátu velkého kamaráda. Ani u svého táty jsem tak nebrečel.

Rozjel jsem se opět později do Zlatých Hor, abych mu položil na hrob alespoň kytičku a zapálil ozdobnou svíci. V dešti a mlze jsem ještě s několika místními domorodci marně pátral po jeho náhrobku. Všichni mi tvrdili, že tu někde musí být pohřben. Zmátli mne dokonale, ale jeho hrob jsem nenašel.

Koluje legenda, že Henryho posledním přáním bylo, aby jeho popel rozptýlili po rýžovištích, kde kdysi hledal zlato. To asi ale nebude třeba, můj kamarád- legenda zlatokop Henry a zlato jsou již dávno propojeny.

A Henryho darovaný klobouk? Máme jej dodnes doma. Z daru krále rebelů se stala naše rodinná pokladnička. Ta teď střeží naše cennosti a vzpomínky na velkého kamaráda Henryho.

              DÍKY HENRY!

Milí kamarádi, Zlatokop Henry na Vás stále čeká ve svém muzeu. Každým rokem připravuje novou originální show, kterou Vás chce pobavit.

Ve WEBOVNICI můžete sledovat Henryho nové cesty za hledáním toho nejryzejšího bohatství.

Nebude to zlato, budou to přátelství, láska a svoboda.