Arnulf skákal zlostí tak vysoko, až se mu zabodl krápník do hlavy. „Už si tu zase! Ty si nedáš pokoj! Sakra, Henry, co tu pořád lezeš?“ Tak zněly první věty permonílka, hlídajícího poklady v podzemí Zlatohorska.

„Jak to myslíš… zase, ty malej prďolo. Vidím tě poprvé.“

„No jo, já to popletl. To víš, jsem už starý, osamělý a hlavu mám jen k tomu, abych se do ní neustále bouchal.“ Ukázal své zjizvené čelo. Úlisně se usmál a změnil tón hlasu na tak sladký, že by se po něm i cukrářovi obrátil žaludek vzhůru nohama.

„Jak víš, že se jmenuji Henry?“  Stoupl si nad skřeta a jako obr jej obklíčil.

„Já neříkal Henry, ale Hej, Vy!“ Lhal a kroutil se Arnulf jako slizký had. „To víš, tady v podzemí se zvuky tříští a jeden by neřekl, co se může stát.“ Šáhl špinavým pařátem do kapsáře, nabral hrst prachu a foukl ho svým smradlavým dechem Henrymu pod vousy.

Henry zamrkal, rozhlédl se kolem a zjistil, že je ve štole a po vousech ho hladí nějaký divný skřet. „Zdravím tě, Henry, málem si umřel, spadl si touhletou dírou přímo dolů.“ Ukazoval Arnulf směr pádu ohlodaným paznehtem. „Vlastně jsem ti tak trochu zachránil život. Máš Jantarovici?“ Usmál se křečovitě skřet, až mu byl vidět i posední zkažený zub.

„Já a spadnout do šachty? Nemožné! Jak víš, jak se jmenuju? Jak víš o Jantarovici?“

„Ale sakra!“ Naštval se Arnulf. Vztekle povyskočil a práskl se, jak bylo jeho zvykem, do hlavy. Znovu šáhl do kapsáře. Foukl prach Henrymu do tváře a bylo to!

Henry otevřel oči a pod hromadou kamení viděl skuhrat vetché scvrklé tělíčko. „Nepotřebuješ pomoct, kamaráde?“ Ptá se Arnulfa.

„To bys byl moc laskavý. Jsem hodný skřítek Arnulf a hlídám tady v podzemí poklady. Víš?  Nějak se tu hnula zem a málem mě to zavalilo, panáčku.“ Lhal a ani se ten malý podvodník nezačervenal.

„Jsem Henry, Zlatokop Henry,“ podává ruku k trčící končetině skřeta.

„Píííít. Pořebuji pííít! Jinak je po mne určitě ámen.“ Přehrává skřet teatrálně a svou ruku bezvládně pouští k zemi, aniž by ji Henrymu podal.

„Mám tu Jantarovici. Neboj se, ta tě postaví na nohy.“ Nabídne dobrácky Henry. Skřet by radostí nejraději povyskočil, ale nezapomíná stále předstírat umírajícího. „Dobře jsem to na něj zahrál.“ Raduje se a čeká s otevřenou hubou jako vánoční kapřík. Po vypití prvního doušku to už nevydrží a vyskočí z hromady kamení jako kapr z kádě vody.

„Máš pravdu, hned je mi lépe. Zázračný poklad ta Jantarovice. Máš ještě?!“ A kácí se k zemi… zase bez známek života, komediant bláznivej.

„Hmmm to je divné,“ pomyslí si Henry. „Že by na takového malého skřeta musely být dva hlty? To se mi nezdá.“ Beze slov se chystá nalít do té jednozubé rybí tlamy další hlt.

Arnulf se k flašce přisaje svými pysky tak dokonale, že její hrdlo nejde odtrhnout. Vyzunkne půlku kouzelného elixíru! Září jako radioaktivní uhlík. Skáče po štole ze strany na stranu, hotový opičák.

„Možná je to opičák,“ myslí si Henry. „Výšku i vzhled na to má.“ Arnulf se přestává kontrolovat. Začne chodit po stropě a dělá legrační vylomeniny. „Má určitě opici. Vožrarala malej,“ lamentuje v duchu zlatokop.

Arnulf se rozpovídá „Lidi jsou hloupí. Myslí si, že jim dám zlato, tůůůůůůůůůůdle! Maximálně pustím do potoka nějakou zlatěnku. Naposledy jsem dal zlato tobě. Dvakrát si mě v šestnáctém století navštívil a opil mne Jantarovicí, ale takovou blbost už nikdy neudělám. Kilo třicet v roce 1590 a kilo sedmdesát v roce 1591! Tady to mám zapsané,“ rozhazuje špinavýma (snad nikdy nemytýma) rukama a ukazuje na divné klikyháky po zdech.

„Nejenže máš ruce špinavé jako prase, ale i tak píšeš. Kdo to má po tobě přečíst?“ Chechtá se Henry.

„Se nediv. Byl jsem opilý na kaši z té tvé Jantarovice. Třískal jsem po vystřízlivění zlostí hlavou za svou rozdavačnost o zeď. To abych takovou blbost už nikdy neudělal. Hojila se celou věčnost “ Ukazuje prackou na otlučenou hlavu.

„Že si na to nepamatuju?“

Skřet se škodolibě zasmál. Poplácal svůj kapsář, v němž míval prach zapomnění. Ovšem míval. Jak radostně skákal štolou po načerpání nové životní energie z Jantarovice, všechen prach se mu ve vlhké štole rozsypal a Henrymu se pod nos neměl šanci dostat. Arnulf zbledl strachy. Úlekem se mu ruce vymrštily, připraveny chránit svého pána jako ježka ježčí bodliny.

„Tak si nalijeme čistého vína, kamaráde!“ Henry lapl hyperaktivního Arnulfa pevně, až skřetí kosti zakřupaly jako kukuřičné lupínky.

„Nejsem zlý“, dušoval se Arnulf. ,,Musím ale plnit své povinnosti. Není v mých pravomocech rozdávat dary. Všechno bohatství, ukryté v podzemí, mohu dát jen tomu, kdo bude hory velebit, starat se o ně. Zlodějům, lapkům a různým vykukům své bohatství hory nikdy nevydají. Se švindlem a podvodem se tady každý se zlou potáže. Můžu ti slíbit, že poctivou prací si lidé poklady zde ukryté zaslouží. Bez práce jim nic nedám. Sám víš, že jsem měsíčně vydal kolem třiceti kil zlata tvým kamarádům, kteří pracovali na štole Mír. Za každý poctivě odpracovaný den kilo zlata. To je štědrá odměna, nemyslíš?“

„Skoro si mne dojal, málem bych ti na to skočil. Ale nějak ti nevěřím. Kde je tvé darované zlato ze 16. století? Že o něm nic nevím?“

„V tom mi můžeš věřit.“ Sklopil Arnulf zaslzené oči. Sáhni si hluboko do paměti, do svého svědomí. Komu si o mých darech říkal, komu si se chlubil? Kdo ti nalil trpkého vína, uspal tě, okradl? Komu si vyprávěl o prachu zapomnění? Já to nebyl. Já živořím v podzemí, jít ven je pro mne jistá smrt. Jediná Jantarovice mi tento temný a chladný život rozehřeje a rozzáří. Zlato ti potřetí dát nemůžu. Vždyť ani dvě velké hroudy ti nepřinesly žádné štěstí. Dám ti jiný dar za tvou milou návštěvu a tvou zázračnou Jantarovici. Bude to dar, který se sice zlatě netřpytí, ale příště tě ochrání před zlem a nebezpečím.“

Rozevřel prázdnou upracovanou dlaň. Jako posledním výdechem umírajícího, co odchází na onen svět, vyfoukl pár zbylých zrnek prachu zapomnění zpod svého paznehtu Henrymu přímo do tváře. Henryho probouzí divný pocit. Něco mu líže obličej.

„No fuj tajksl. Co to je?“ Otevře oči a nic nevidí, je v temné štole. Jen zdálky svítí nějaká bílá tečka. Snad paprsek denního světla. Jde za tou nadějí. Naráží do stěn štoly. Tma neustupuje, Henry slyší cizí dech a kroky. Začíná být nervózní.

„Kdo jsi?“ Žádná odpověď. Dochází k světlému bodu. Tlačí na kameny okolo něj. Bílý paprsek probodává temnotu. Některé kameny povolují a vzniká skulina, kterou se Henry souká ven za světlem. Je konečně na svobodě. Oddychne si. Kámen mu spadl ze srdce. Už je venku! Vyvalí se na zelenou trávu a chce se vzpamatovat. Neskutečně se však lekne. Ze zatarasené štoly hbitě vyskakuje obří černá potvora. Stoupne si nad ležícího Henryho, nedá mu šanci se pohnout. Z tlamy jí tečou řetězy slin.

„Evidentně má hlad a přišla mě sežrat,“ myslí si Henry a připravuje se k možná poslednímu útoku. Zaráží ho zvláštní zvuk a cítí mokro v botách. Ta obluda mu močí na nejlepší kanady.

„To je snad zlý sen!“ Vykřikne Henry.

„Ne, to je Gaston!“ Ozve se něčí hlas z hloubi štoly.