Věčný Řím

Jako by to bylo včera. Byl jsem malý kluk, když vyšel na videokazetě hvězdně obsazený americký velkofilm Gladiátor. První zhlédnutí snímku ve mně vyvolalo závislost. Musel jsem vidět film znova a znova. Navzdory nekonečnému přehrávání odolávala kazeta zubu času (stejně jako můj zájem o Řím, který se stal dějištěm velké části filmu a desátého příběhu novohistorika).

Magické slovo „Řím“ mě inspiruje do současnosti. Nedokázal jsem čekat déle. Booknul jsem si hotel, vyladil ideální letenky a bylo vymalováno. Novohistorik letí do Říma.

Sedím v letadle, dopíjím pivko. V hlavě mi zní věta, kterou v Gladiátorovi pronesl římský císař Marcus Aurelius: „Řím byl kdysi jen pouhým snem, dnes se stane skutečností.“ Skutečností se stane i pro mě, ale jen pokud stihnu spoj z letiště do města. Přiběhnu ke stanovišti autobusů a hledám ten správný. Marně, už je fuč. Zoufalý vyhlížím pomoc. Všimne si mě řidič vzdáleného autobusu. Pokřikuje na mě něco italsky, já se mu čenglišem snažím odpovědět. Po chvíli si to nakráčí ke mně, koukne na můj lístek a s grácií pronese „noo problemo my friend.“ Nastupuji tedy k němu. Vyrážíme směr věčné město.

Od hlavního nádraží je to k hotelu chvilka, pokud jste místní. Mně to pod vlivem emocí trvalo skoro hodinu. Dlouho se na hotelovém pokoji nezdržuji a s euforií vyrážím do víru města. Zdráhám se působit jako japonský turista. Snažím se nefotit každé okno, ulici nebo víka od kanálu s nápisem „Senát a lid římský (SPQR)“.

Ale když se dostávám ke komplexu Kolosea, Fora Romana a Palatina, spouští se fotící mánie naplno.

Na konci dne příjemně unaven usedám v bistru. Sleduji kuchaře obratně krájícího česnek. Porcuje rajčata, válí těsto. K tomu stíhá i hodit řeč s příchozími hosty. Nepřehlédnutelnou gestikulací, která je podstatnou součástí italštiny, dodává spícím troskám starověkého Říma porci současnosti, energie a věčného života. A to je právě ono. Do Říma necestujete jen za památkami, ale jedete nasávat atmosféru, vychutnávat jídlo a užívat si. A když se oprostíte od nezáživných řádků průvodců, do detailu naplánovaného harmonogramu co, kdy a kde vidět a stresu, že nestihnete všechno obejít, užijete si Řím daleko více. Není nic lepšího, než si v klidu v kavárně vychutnávat kávu, přikusovat italské panini a kochat se výhledem na Baziliku sv. Petra koupající se v záři slunce. Pokud zrovna nepíšete diplomovou práci z dějin Říma, nevidím důvod, proč nezabřednout do rozhovoru s číšníkem, neposedět si na vrcholu jednoho ze sedmi římských pahorků nebo si neotevřít chlazeného haináče u nasvícené fontány Di Trevi.

V průběhu čtyř dnů mi koktejl starověkých památek, lahodného jídla a pití připravený temperamentními Římany dokázal, že dávná sláva města stále rozproudí krev v žilách. Na ruinách starých mramorových kolosů, zpustošenými nepřátelskými vojsky, či rozkradenými samotnými obyvateli, vyrůstá nový Řím. Kombinace starého a nového, klidných parků a rušného pouličního reje láká nejen zapálené vědátory, ale hlavně milovníky opravdového života.

Takže vypněte Ordinace, Ulice a další „ztráty času“. Ručím Vám za to, že pokud jednou vkročíte do věčného města, tak podlehnete i Vy nepřekonatelné síle historie.

Carpe diem. Váš Novohistorik.