Poslové COOLTURNÍ REVOLUCE nespí zimním spánkem
Na malou novoroční procházku bíle zasněženou Ostravou vyrazil s mravenci prospektory náš novohistorik Jiří Sochorek.
Deník novohistorika Jiřího Sochorka
Ahoj, zdravím mladou generaci: umělce, studenty nebo zvědavce, kteří navštívili stránku Zlatokopa Henryho. Jsem po kratší odmlce zpět s novým přísunem cooltury.
Dneska vám budu vyprávět o parku, kterým jsem tisíckrát procházel, ale přesto měl pro mě pokaždé jiný význam.
Všichni určitě znáte Dům kultury města Ostravy. Kdo zná… tak paráda, kdo ne… dávám vám možnost si ho vyhledat.
Právě stojíme na rohu domu kultury a klepu kosu. Mravenci prospektoři jsou ale nažhaveni pro věc. Plním novoroční slib a jdeme společně odhalovat tajemství ukrytá nejen pod povrchem, ale i pod první nadílkou letošního sněhu. Ne, nebudu psát o „kulturáku“, ten určitě každý zná. Sám za sebe můžu říct, že pokaždé když ho vidím, objeví se přede mnou otřesný záběr sebe při křivolakých, rádoby tanečních kreacích na středoškolské koloně a půlkoloně. No, nechám tanec tancem a jdeme objevovat to „nepoznané coollturní potěšení“. Takže s otevřenou myslí vcházíme do parku. První pohled, no žádná hitparáda. Dvojsoší vedle bočního vchodu do kulturáku vám zprostředkuje pohled na dvě (asi také tančící) mladé dívky. Žádný extra zážitek. Jediné, co nás tu zaujalo byla cedule „zákaz vstupu“ a lidé dívající se na mě a prospektory trochu nechápavě. Nikde žádný popis, jméno umělce nic. Takže každému socha dopřeje trochu vlastní představivosti.
Posouváme se k dalšímu objektu a je to tu. Starý „dobrý“ pomník komunistické práce. Námět je po pár vteřinách jasný. Mohutný kameník, udřený horník, slévač a nakonec celou scenérii zachraňující matka s dítětem ( matka tam je, ale z druhé strany ). Očividný památník oslavující minulý režim, který mi nahání hrůzu. Zdůrazňuji, že ne kvůli tvrdé práci, jenž znázorňuje. Ale i to je součástí minulosti, která tu byla a mnohým zůstává vryta do paměti.
Zhluboka se nadechnu a míříme k třetí soše, kterou máme nadohled. Ležící postava bez očí bez výrazu bez emocí. Snad je to dostačující popis díla, které zůstalo opomíjeno natolik, že ho někdo dozdobil sprejem a vajgly od cigaret. Snažím se v ní najít smysl, ale moc se mi to nedaří. Působí na mě dojmem sarkofágu, který střeží tajemství. Třeba nějaký ten zlaťák od Henryho, který možná právě tudy, jako student z báňské procházel? Těžko říct. Zatím, aspoň pro mě, socha nadále skrývá své tajemství.
Dostávám se na závěr mého článku. Sad Milady Horákové na mě zapůsobil (co se týče atmosféry). To nemůžu popřít. Bílý sníh zahalující artefakty černého města a vědomí, že stojím na místech bývalého hřbitova. V podstatě příjemné odreagování. Sousoší a uměleckých děl je tu nezpočet a upřímně působí daleko lepším dojmem v letních měsících. Ale přece jenom odcházím s určitým pocitem spokojenosti. Aspoň pro dnešek jsem nebyl tím „coolturním“ barbarem, jak nás vidí starší generace. Umění ať líbivé nebo ne, nám pokaždé zprostředkuje jiný příběh. Nutí nás se v hektickém světě, aspoň na chvíli zastavit a zamyslet se a hlavně naplní nás emocemi. A co si budeme nalhávat, život bez emocí je život, který by nikdo z nás žít nechtěl. Ani za tu pomyslnou hroudu zlata…… Carpe Diem
V doprovodu našeho „novohistorika“ Jiřího Sochorka se zúčastnili mravenci prospektoři odhalení pamětní desky slavného Ostraváka Zdeňka Jirotky. Okrašlovací spolek Za krásnou Ostravu vytváří aktivity, které jsou v duchu Coolturní revoluce. Mravenci prospektoři proto nemohli chybět.
V Praze podpořila královna matka mravenců prospektorů první výstavu nové generace umělců z ART FABRIKY. Zakladatel této továrny na umění Lyube Petrov učí technologické postupy, důležité k objevení vlastních uměleckých cest. Pestrá škála tvorby nové generace tvůrců z továrny na umění je toho důkazem.
A my se můžeme těšit na mapování dalších cest, které nás společně s mravenci prospektory čekají v roce 2016 🙂