Novohistorik neváhá a odborně se vzdělává
Zdravím věrné čtenáře a fanoušky historie. V mém krátkém článku se ohlédnu za nedávno ukončenou odbornou praxí ve Slezském zemském muzeu v Opavě. Laik by řekl “ hm nic moc“ nebo „nuda“, ale uvažte, nejstarší muzeum na území ČR!!! Pro novohistorika vysněné místo. Tak hoďte nohy na stůl, rozvalte se na židli a pojďte se mnou prožít tuhle kapitolu, kterou bych nazval: Cesta Novohistorika, aneb jak jsem se stal „panem kolegou“.
Byla docela slušná klemra, když jsem stál před výstavní budovou slezského muzea. Hřál mě jen pocit, že si mě za chvíli někdo vyzvedne a strávím zbytek dnešního dne a celé praxe pod střechou v teple.
Po deseti minutách vidím chlapíka, si to kráčet svižným krokem směrem ke mně. Švihácky zastřižený vous a legionářská čepice mi prozrazuje, že to bude můj člověk. A ono se tak vážně stalo. Představil se jako doktor Kolář a já opětoval jménem svým, zatím „beztitulovým“. Krátký, pevný stisk ruky na pozdrav a jdeme s chutí do práce. Kdo by čekal, že se novohistorik bude hřát v kanclu výstavní budovy, je na omylu. Můj pracovní týden jsem strávil v nenápadném avšak útulném stavení nedaleko Knihovny Petra Bezruče. Vystoupali jsme po točitém dřevěném schodišti do druhého patra, kde následovalo uvedení do kanceláře větší než náš byt. Nová novohistorikova pracovna byla lidově řečeno liduprázdná a jenom pro mou maličkost. Všichni kolegové se rozutekli po služebních cestách a já si mohl užívat poklidného pracovního soukromí. Neváhal jsem využít času a ihned jsem s mým šéfíkem zabředl do diskuze o historii budovy, která bude mým útočištěm následující pracovní týden.A víte na co jsem přišel? Historici si prostě mají co říct. Z pár minutové výměny názorů se zrodil duchaplný dvouhodinový dialog, který již dávno pozbyl původního tématu. Probrali jsme snad celé 19. a 20. století včetně doktorova výzkumu o dobách první republiky. Během rozhovoru ze mě spadla ranní nervozita a po chvíli už jsem se houpal ve vlastní židli za svým prvním pracovním stolem a zapojil se do puntičkářské, systematické, ale dobrodružné mašinérie, kterou práce v muzeu bezpochyby je.
První den proběhl i můj křest na konferenci Historiků v suterénu výstavní budovy. Asi desítka odborníků si tu vyměňovala postřehy z výzkumu a já seděl, hleděl a nasával atmosféru. Tečku celému zážitku jsem dodal debatou s panem profesorem, která se k mému překvapení nesla ve stylu konverzace rovného s rovným. Přikyvoval jsem hlavou, že tématu rozumím a nahazoval výraz intelektuála. Ostudu jsem si netrhnul. Taktika zabrala. Za tři hodinky bylo po všem a o své místo na slunci se hlásilo kručící břicho. Pořádná bašta završila inaugurační den a po chvíli už jsem sledoval ubíhající krajinu v rychlíku směr domov.
Další dny se nesly v duchu práce s horami starých dokumentů, které se pod mýma rukama dočkaly zařazení do archívu muzea. Musím uznat, pár zajímavých kousků se tam našlo. Top ten bezpochyby náleželo politicko-satirickým novinám, protknutým od titulní po závěrečnou stranu bachratými politiky s dlouhými nosy a tlustými měšci po kapsách. Evidentně se kříšťálově čístí politici našli i za císaře pána. Úplnou senzací byl tištěný obrázkový magazín Wehrmachtu (ozbrojené síly Německa v letech 1935-1945). Skoro jsem měl chuť si ho zastrčit do batohu, ale přísahám, zůstalo jenom u chuti.
Pátkem končí i má cesta odbornou praxí. Vysmátý s pěti kredity za splněný předmět si naposledy potřásám rukou s mými „kolegy“ a dveře za skvělým týdnem se zavírají. V nejstarším muzeu v České republice jsem strávil pouhý týden, ale i za tak krátkou dobu mi dokázalo přirůst k srdci. Mluvím hlavně o spolupracovnících, kteří byli velmi trpěliví a vždy ochotní mi pomoct, poradit a vysvětlit vše, co mi nebylo jasné. Děkuji vám a doufám v další spolupráci v časech budoucích. Závěrem se ptám sám sebe. Byla to pro mě zkušenost? „To si pište a k nezaplacení.“ Šťastný nový rok 2017 ve společnosti historie a kultury vám přeje, váš Novohistorik. Carpe Diem.