Noční

Prachy jsou třeba, a tak beru každou možnost, jak vydělat. Beru noční a ani nemrknu.
Doma, na novém sídlišti, v nově zařízeném novém bytě na mne čeká nejkrásnější žena ve Zlatých Horách. Pro mne nejkrásnější na celém světě.
Myslel jsem na ni, na tu křehkou blondýnku, celý pobyt ve vězení. Bylo ji tehdy osmnáct a najednou je to žena. Krásná žena a je jí dvacet.
Zvládla tu hrůzu, kdy se musela sama starat o Malého. Makala tvrdě v továrně. Zedřená se ploužila přes celé město. Musela poslouchat hnusné kecy oplzlých frajerů. Procházela rok a půl uličkou hanby. Dlouhou tak, jak jen dokážou být dlouhé pohraniční vesnice, táhnoucí se mezi horami podél cest.
Zvládla to, nenasadila mi parohy. Věrně čekala, až se vrátím. Jsem tu a budu se snažit, aby nastaly nové lepší časy.

Je konečně ráno. Mířím domů z noční šichty. Očekávám vůni čerstvě uvařené melty, očekávám hebké paže milované.
Nevěřím svým očím. Dveře a okna dokořán, po bytě poletují vytrhané stránky z mých cancáků. Vidím vytažené šuplíky s vysypaným obsahem, kameny z mých sbírek rozházené a rozbité. Zdeňka nespala, celá se třese.
„Kde je Malý?“ vyhrknu.
Koukne nahoru.
„Co se děje?“ ptám se a seberu z koberce, včera novou a teď poškrábanou, gramofonovou desku Marty a Teny Elefteriadu.
„ Prý se tomu říká ochranný dozor. V noci na mne bušili dva fízlové a cpali se do bytu. Ten bordel tady udělali oni. Prý tu máš něco protistátního. Vytrhli nějaké listy z tvých cancáků. Měli hrozné kecy. Nevěděla jsem, kdy odejdou. Pořád buzerovali. Malého jsem dala nahoru k Růžence. Všude jsem rozsvítila. Otevřela jsem okna a dveře, aby si lidi nemysleli, že se tady kurvím, když máš noční. Ti hajzlové pořád zhasínali, že mám šetřit elektriku. Prý by to naše socialistické hospodářství nevzkvétalo.
Jindro, já to nezvládnu. Tady mezi těma zasranýma horama je koncentrované zlo. Tady už nikdy nic nevzkvete. Já chci jiný život. Jsme tu jako ve vyhnanství na Sibiři, úplně odříznutí od světa. Bez pomoci. A fízlové si tady můžou dělat, co chtějí.“
„To se změní,“ konejším ji. Tisknu ji k sobě pevně a cítím, jak jí bije srdce. Když se s ní miluju, tečou jí slzy. Nehty mi zabodává do kérky draka na mých zádech.

Než se rýpance zahojily, vyfasoval jsem další noční.
Situace se změnila. Znovu rozházený byt je prázdný. Jdu nahoru k Růžence. Ta klopí uplakané oči a do náruče mi drkotá „komunistická hovada, zasraní fízlové“.