Lenna Barrie: příběh zrození

Nechávám si krátce střižené vlasy, pročesávat napodzimnělým větrem proudícím vlakovým oknem. Ve sluchátkách mi hraje, jak říká můj kamarád starý dobrý Passenger. Průvodčí s padesátkou na krku odcvakává lístek a já se znova ponořuji do záznamu vzpomínek. Postarší tmavě zelený blok a pero od číňanů je mou společností až teď, na zpáteční cestě Frýdek-Ostrava. Před necelou hodinkou to byla Lenka autorka vernisáže „Příznaky života“. Svým zakulaceným těhotenským bříškem a sympatickým úsměvem mi nalela optimismus do žil.

Rázem se myšlenkami přenáším zpět do foyer, kde přežvýkávám pravděpodobně dvacátou jednohubku, kterou splachuji sudovým vínem. Otočen zády, nepozorovaně, abych nevyrušil svým kručením žaludku ducha kulturní revoluce. Co má být, ve víně je přece pravda, vzpomenu si na staré latinské přísloví a hned se cítím společensky přijatelným. Nechávám víno a jednohubky mířit do míst určení a jdu kroužit po popcornem provoněném předsálí kina Vlast, obdivovat baladu o novozrozených životech a čerstvých maminkách. Společnost mi dělá kovový mravenec prospektor, dovádějící levou paži k nepříjemným křečím. Obcházím, sleduji, občas s někým prohodím slovo, ale po chvíli mám stejně jasno. Jsem na správném místě.

Při každé návštěvě kulturní akce, ať už odhalení sochy, festivalu či vernisáže, jdu pro jedno jediné. Pro emoci. Něco, co si mohu sebou odnést, převalovat v hlavě a zlepšit si nebo zhoršit náladu. Lenčiny fotokoláže mi vracejí skryté vzpomínky na rodinné album, kde jako novorozenec, vysmátý od ucha k uchu, sedím v náručí matky vedle pyšného otce. Náhle cítím vlnu příjemného uvolnění, snad způsobenou vínem, ale spíše dětinským poblouzněním.

Vzpomínám si na schodiště před kinem Vlast, kde mi Lenka vyprávěla o smyslu vernisáže. S očekáváním sedím, skrz sluncem ozářené přihmouřené oči naslouchám. „Snažila jsem se v lidech, znova zažehnout vlnu optimismu, zvlášte v dnešní době, kdy je ho vážný nedostatek.“ Citace není doslovná, na to už paměť nestíhá, ale zodpovězuje všechny mé zbylé otazníky. S odbitím sedmé hodiny večerní se návštěvníci zvedají z pohodlných divanů předsálí a míří domů. V očích a pohledech vidím, snad vášeň a možná i záblesky optimismu? Pousměju se, ukryji dlaně v kapsách jeansové bundy a odcházím směr vlak.

Závěrem? Celé se to má takhle: Dokud budou po zemi chodit lidé, neustálý zápas negativity a optimismu bude přítomen. Výstava Lenky mi ukázala, že někdy, někdy dostane negace na prdel. Carpe Diem. Váš novohistorik.