Landek: Panoptikum zašlé slávy
Zdravím z prosluněné Ostravy. Po návštěvě Říma a soutěžení na prestižním klání mladých umělců Studentské Thálii, mě dnes čeká další výzva. Místo, které navštívím, vám kamarádi přiblížím hádankou: Strach ze tmy a hlubin má, přesto se tam vydává. Do místa, kde bez dřiny a potu nevyděláš ani na starou botu.
Ano, správná odpověď je, že se vydávám na exkurzi dolem Eduarda Urxe nacházejícím se na Landeku, největším hornickém muzejním areále v České republice. Pojďte společně se mnou projít noční můrou všech klaustrofobiků a užijte si článek.
“Jsem tady. Už není návratu,” říkám si pro sebe a v duchu se modlím. Těžké kovové dveře se za mnou a dalšími návštevníky zavírají. Výtah nabírá směr hlubiny pekelné. Čísla na hloubkoměru se protáčejí tak rychle, že je nestíhám sledovat. Konečně se zastavil. Hloubkoměr ukazuje 620 m, což je původní hloubka šachty. Ve skutečnosti jsme sotva v 10 metrech pod zemí. Vážný průvodce a falešný hloubkoměr měl zbudit pocit, že v ruce držíme krumpáče a lopaty a chystáme se na šichtu. Povedlo se. Pohlcen atmosférou, vystupuji z výtahu. Předemnou se rozprostře potemnělá vlhkem prosáklá chodba. Jsme na místě.
Brzy zjišťuji, že vysoká postava je tu spíše ke škodě. Pochvalu si zaslouží bezpečnostní helmy. Má hlava se v nízkých štolách párkrát potkává se důlní výztuží (v odborné hantýrce “Hajcmany”), ale přeživám a pokračuju. Průvodce je postarší pán s evidentními proporcemi bývalého havíře. Na přilepšenou přidává historky o polonahých hornících, krčících se v těsných chodbách a vylívajících litry potu ze svých gumáků. Postupně procházíme všechny typy štol. Nejstarší je z roku 1830. Ta už mě vážně děsí. Představte si úzkou chodbičku s prostorem pro jednoho krčícího se havíře, zajištenou plesnivějícími dřevěnými trámy (Výdřevou). Dřevěné hajcmany nad hlavou byly vše, co dělilo horníka od stovek metrů zeminy. Podívanou zažíváme i při spuštění uhelného kombajnu, který razil a rozšiřoval štoly. Na závěr exkurze se průvodce blísknul hláškou: “A nechoďte hned domů, pěkně ještě na tři kousky do hospody.”
Exkurze dolem Eduarda Urxe mi nabídla neopakovatelný zážitek. Stísněné prostory, temná zákoutí, vlhko a všudepřítomný prach mě utvrdily v tom, že tady si synci na pověstnou chlebovou kůrku vydělávali těžce. Zároveň mi dnešní den připomněl, jak dobře se mi vlastně sedí na přednáškách v prosvětlené místnosti a s horkou kávou na stole.
Jo jo, jak říkali rodiče: „Uč se, ať neskončíš u lopaty!!!“
Carpe Diem. Váš novohistorik.