KROK- Kulturní revue Olomouckého kraje
Webovnice je proslavená množstvím paralel.
Jedna malá na úvod dnešní storky.
Henry otevřel své muzeum v budově, ve které v prvním patře sídlila knihovna.
Právě KROK Kulturní revue Olomouckého kraje byla kdysi Knihovnickou revue Olomouckého kraje!
Tato paralela nabízí jedinečnou šanci začíst se do díla mladého literáta, který věnoval svůj článek právě Henrymu. Odpusťme mu malé nesrovnalosti. Pamětníci vědí, že některé věci byly malinko jinak. Ale co!? 🙂 Důležité je, že Henry je stále s námi. Těší se na Vás ve svém království a připravuje další rebelské kousky.
Henry ze Zlatých Hor – vzpomínka na nejslavnějšího severomoravského zlatokopa
Matěj Matela KROK Kulturní revue Olomouckého kraje 2015/3
Ještě do nedávné doby skýtalo náměstí Svobody ve Zlatých Horách poměrně ojedinělý obraz. Na zahrádce jedné z místních hospod vysedávala, prakticky za každého počasí, hřmotná postava neobyčejného vzezření. Starší, trochu rozložitější muž, jehož hlavu, skrytou pod krempou širokého kovbojského klobouku, zdobil hustý stříbrný plnovous. Ze silných ramen mu obvykle viselo zelené tričko, na němž všímavější pozorovatel mohl zahlédnout černými tahy vykreslenou podobu tohoto chlapíka. Mírně šibalský pohled v malých černých očích, permanentní úsměv a výraz absolutní pohody nesměly na jeho tváři chybět stejně tak jako na stole položený půllitr se speciálním vinným střikem (půl červené víno, půl minerálka), který, jak často a rád říkal, jednoduše pít musí, neboť při práci v uranových dolech přišel o červené krvinky a tímto si je opět vytváří. Vlastním jménem se tento lokální fenomén jmenoval Jindřich Hořelica, nikdo mu však neřekl jinak než jeho trampskou přezdívkou: Henry.
Svérázná osobnost, neúnavný hledač zlata, celoživotní buřič a několikrát souzený provokatér a dodnes jeden ze symbolů Zlatohorska by se letos v dubnu dožil sedmdesáti let.
Henry přišel na svět doslova za zvuků posledních výstřelů druhé světové války, 20. dubna roku 1945. Nenarodil se však ve Zlatých Horách, jež tehdy nesly ještě starý název Cukmantl (něm. Zuckmantel), ale v obci Nový Hrozenkov na Valašsku. Do Zlatých Hor přišel Henry, společně s maminkou Jindřiškou a dvěma bratry, v roce 1951. Prakticky ihned se u místních zapsal jako nadmíru zlobivý a stále se bouřící rebel. Toto renomé neztratil až do konce svého života. Neustále utíkal ze školy i z domu, jen aby – byť jen na pár chvil, než ho zase chytnou – zažil ten kýžený pocit svobody, který mu byl již tehdy nadevše. Kromě hlubokých jesenických lesů nacházel útočiště a vidinu dobrodružství i v neobydlených domech, jež po sobě zanechaly odsunuté německé rodiny a v nichž se ještě několik let po válce skrývaly mnohdy skutečné poklady. K Henryho převýchově, jak sám vzpomínal, nepomohly ani časté pobyty v dětských domovech, ani rákoska.
Mnozí zlatohorští pamětníci si dobře vzpomínají na neobvyklý výjev: Henryho devadesátiletý dědeček vodil každé ráno neposedné kluky do školy, aby ti ihned po první vyučovací hodině využili otevřeného okna na záchodě a zmizeli užívat si volnosti.
Jako mladík nastoupil Henry na hornické učiliště v Příbrami, odkud se vrátil jako vyučený důlní elektrikář. Přestože si v průběhu osmdesátých let dálkově dodělal střední školu v Ostravě, svůj pracovní život spojil se zlatohorskými doly. Již v této době začíná tíhnout ke své celoživotní vášni, tj. sběru minerálů a zejména pak zlata. Tento nejcennější kov, který koncem 19. století přinutil desítky tisíc zlatokopů opustit své domovy a vypravit se na daleký Klondike, stejnou měrou zlákal i dobrodruha Henryho, který jej neúnavně hledal v okolí Zlatých Hor, oblasti dodnes doslova protkané zlatými žílami.
Jedním z nejemblematičtějších rysů Henryho, jak zde již několikrát padlo, bylo jeho ustavičné buřičství a vrozený svobodomyslný naturel, kterým úspěšně dráždil nejen StB, ale i příslušníky tzv. mlčící většiny (pro severní Moravu dost typický fenomén). Samotnou podstatou své osobnosti tak Henry vždy stál v absolutní a nekompromisní opozici vůči tehdejšímu komunistickému režimu, kterým veřejně opovrhoval, a nebál se to patřičně a hlasitě dávat najevo. Bylo tedy jen otázkou času, kdy si jeho osoby všimnou státní orgány a Henry se dostane do problémů se zákony své socialistické vlasti.
Existovala-li v Jeseníkách alespoň nějaká forma odporu vůči režimu, pak se tento typ lokálního disidentského hnutí dal nejčastěji nalézt v řadách trampů, kteří svým stylem oblékání a života jasně deklarovali, jaký je jejich názor na poměry v zemi. V roce 1963 tak Henry založil regionálně známý trampský Klub Mikimaus (KMM), pod jehož hlavičkou se často konaly výlety do okolí, potlachy a jiné akce a který také začal být velmi brzy monitorován státními orgány. O rok později se Henry, kvůli svému neskrývanému znevažování režimu, poprvé ocitl za mřížemi. Konkrétně byl poslán do jáchymovských dolů. Z těch si mimochodem odnesl další z typických znaků své postavy: tetování draka, k němuž později přidal lva, tygra a další výjevy. Regionální spisovatel z Rejvízu Sotiris Joanidis uvádí ve své publikaci o Zlatých Horách (Zlaté Hory v Jeseníkách. Letopisy) slova z tehdejšího tisku, která jsou více než výmluvným dokladem protistátní činnosti zlatohorského zlatokopa: „Vyšetřovatel KSMV v Ostravě vznesl obvinění z trestného činu pobuřování, kterého se Jindřich Hořelica měl dopustit tím, že v průběhu roku 1964 na schůzkách členů tak zvaného Klubu „Mikimaus” ve Vrbně pod Pradědem, v Jakartovicích, Krnově a jinde před Ivanem Petřekem, Rostislavem Gablerou, Jindřichem Müllerem a dalšími osobami v několika případech prohlašoval, že v ČSSR není žádná svoboda, ale teror, a že skutečná svoboda je na západě, dále hrubě se vyjadřoval o příslušnících KSČ a VB a při tom uváděl, že se orgánům VB pomstí a vypravoval anekdoty a zesměšňoval představitele SSSR a presidenta ČSSR.” Do vězení se za svoji nechuť podrobit se šedivé realitě režimu dostal ještě několikrát: dohromady strávil za mřížemi šest let.
Plného docenění se osobnosti Henryho začalo dostávat přirozeně až po pádu komunismu v roce 1989. V roce 1991 si u města Zlaté Hory vymohl dvě místnosti v suterénu dnešního Městského muzea na náměstí Svobody, kde začal shromažďovat své poklady (minerály, zlato, zbraně aj.) a zpřístupnil tyto sbírky veřejnosti, zejména pak turistům, kteří tento kraj začali pomalu objevovat. Henry, jenž spolu se svojí černou dogou Gastonem trávil v muzeu celé dny, zde každému ochotně podal o jakémkoliv z artefaktů zasvěcený výklad. Před budovou muzea pak s pomocí nezbytné zlatokopecké pánve a starého oprýskaného kýblu s vodou a pískem, v němž se skrývaly zlatinky, předváděl ohromeným turistům techniku rýžování zlata přesně tím způsobem, jakým jej na konci 19. století hledaly tisíce zlatokopů na Aljašce a Yukonu. Nakonec pak Henry všechny své posluchače, i ty z nich, které na místě učil technice rýžování, těmito zlatinkami obdaroval a přidal k nim pohled a razítko, aby tak všichni příchozí měli pěknou památku na Zlatohorsko a zejména na setkání s největším jesenickým zlatokopem. Dospělým, kteří nemuseli řídit, pak dával ochutnat svůj vynález, slavnou jantarovici, jež obsahovala až 97 % procent alkoholu a o níž sám Henry říkal, že „postaví na nohy každého, některým lidem se však, pravda, podlomí kolena…”stane do problémů se zákony své socialistické vlasti. Jindřich Hořelica alias Henry je tím, kdo znovu vzkřísil zlatokopeckou tradici na Zlatohorsku – Mistrovství světa v rýžování v roce 2010 a vybudování Zlatorudných mlýnů na řece Olešnici, které byly mimochodem v roce 2011 zvoleny jedním ze sedmi divů Olomouckého kraje, jsou tak jakýmsi vyvrcholením Henryho celoživotního díla. Na pár chvil se Henryho žákem v rýžování stal i prezident Václav Havel, který v roce 1995 město navštívil. I přesto, že mu při názorném výkladu rýžování před muzeem a za přítomnosti stovek lidí soustředěný Henry ošplíchal polobotky špinavou vodou z pánve, prezidentův úsměv poté, co se jim společně podařilo vylovit zlatinku, byl dokladem toho, že si jej Henry získal. Kdyby Václav Havel nemusel na obligátní setkání s radními a místními podnikateli, byl by s tímto vousatým chlapíkem zajisté zůstal déle.
Tento bodrý a v celém kraji známý zlatokop a showman odešel do „věčných rýžovišť” poměrně nečekaně dne 25. května 2012 v nemocnici v Jeseníku. Hojná účast na posledním rozloučení, které se konalo první červnový den ve zlatohorské smuteční síni, byla více než zářným dokladem jeho obrovské popularity.
Henryho náhlý odchod nezasáhl pouze restauraci Koruna, v níž byl prakticky stálým hostem a jíž svojí stále dobrou náladou dělal nezaplatitelnou reklamu, ale celé Jeseníky, které Henry miloval a jež svým nezaměnitelným, pábitelským způsobem více než dvacet let soustavně popularizoval. Odchodem Jindřicha Hořelici jsme tak přišli o jednu z nejoriginálnějších osobností, jaké tento odlehlý příhraniční kraj v moderní době měl. Jeho tvář zdobící dnes nejeden regionální produkt, dřevěná socha ve zlatohorském muzeu a mnoho dalších upomínek na něj však svědčí o tom, že odkaz, který po sobě tento samorostlý chlap zanechal, jeho smrtí zdaleka nezmizel a přetrvá snad ještě mnoho generací. Henry si to nepochybně plně zaslouží.
Matěj Matela (*1992) se narodil v Bruntále, vyrostl však v nedalekém Vrbně pod Pradědem. V současné době studuje balkanistická studia na FF UK v Praze, příležitostně překládá ze srbštiny a publikuje literární recenze. Kromě kultury či historie území jihovýchodní a střední Evropy se stále více zaměřuje na oblasti severní Moravy a Slezska, konkrétně pak na své rodné Jeseníky, jejichž jedinečný genius loci přibližuje svojí publikační činností širší veřejnosti. Nejčastěji soustřeďuje svůj zájem na výrazné regionální osobnosti.
matejmatela @seznam.cz