Jak jsme o poklad přišli

Za oknem sleduji větve stromu kývající se pod náporem větru. Sem tam osvítí okno mé kuchyně světelný paprsek, ale za chvíli se venku obloha nevratně zatáhne mračnem. Šťastný nový začátek školního roku Jirko, říkám si pro sebe s cynickým podtónem hlasu. A to jsem nemohl tušit, že bude ještě hůř.
Zrovna umývám nádobí po snídani, když zaslechnu otce přicházejícího do kuchyně. V ruce svírá výtisk sobotních novin a upozorňuje mě na článek, jehož titulek zní: Jak jsme přišli o předválečný zlatý poklad. V duchu se mi zkřížila myšlenka krádeže, zlata a Zlatokop Henry. Podívám se na hodinky a zjistím, že mám ještě chvíli času do první přednášky a tak usedám za stůl a čtu.
Musím se vám přiznat milí čtenáři, že text byl zasypán finančními pojmy do sytosti a nějakou chvíli mi trvalo jeho pochopení a co teprve zpracování. O opravu chyb se postaral MS Word aneb zaplať pánbůh za něco, co udrží pod pokličkou mou neznalost pravopisu.
Podstata článku spočívala v oznámení, že nás zase jednou okradli. V letech druhé světové války Němci zbrojili jako o život a něco to stálo. Hotovost došla a logicky si museli “ půjčit.“ Ve slovníku nacistů znamenalo půjčit, doslova vzít a nevrátit. Den za dnem jsme ztráceli cihličky až jsme došli na konečné bídou páchnoucí číslo 0. Z bohatých zlatých předválečných rezerv nám bylo vzato 45,5 tun zlata. Přepočítáno po Česku na piva, to dělá sumu, při které každý milovník moku naprázdno polkne.
Hřebíček na hlavičku českou uhodil ještě jednou a tvrději. Špinavá práce ve velkém měřítku se provádí snáz za asistence. Když vykrádáte banku, je dobré mít někoho zevnitř, když vykrádáte stát, je dobré zabrouzdat ve vodách spojenců. V případě našeho zlata asistovali nacistům Britové a Švýcaři, kteří bezcharakterními transakcemi pomohli ohlodat naše luhy a háje na kost. Tehdejší poslanec Winston Churchill nazval loupež finančním Mnichovem.
Na konci války nám bylo navráceno pouze poloviční množství zlaťáků. A já se ptám, kde je zbytek? Asi se ztratil někde mezi švýcarskými vilami a německými naleštěnými bavoráky. Nám nezbývá nic jiného, než si poplakat při jízdě „sockou“ a pozvednout si ducha mottem Henryho: Chudí penězi, ale bohatí duchem.

Carpe diem. Váš novohistorik.