Genius loci

Zlaté Hory polovina padesátých let minulého století

Hvězdy na obloze se zdají tak blízko. Ležím na zádech a koukám na to noční představení. Mám se bát? Nesmysl! Přespat na hřbitově je zábavnější než přespat v děcáku.

Vzpomínka na první útěk a první dopadení. Chytili mě, ostříhali dohola. Svlékli do trenýrek. Celou noc nutili klečet na studené kamenné podlaze.

Měkké drny hřbitovní trávy se nyní zdají jako prachová peřina.

Tady mne nikdo hledat nebude. Hřbitov plný rodinných hrobek po odsunutých Němcích začíná chátrat. Pro někoho je noc na hřbitově děsivá. Oživlý kostlivec nebo nějaký duch nedokáží dětskou duši strašit lépe než vychovatelé, rekrutovaní z vojáků a řezníků.

Vstávám a procházím se mezi hroby. Pokouším se rozšifrovat nápisy. Většina přečíst v té tmě nelze. Dotýkám se tedy jednotlivých vytesaných písmen a čtu poslepu. Obdivuji dokonalé křivky a vlnky různých písmových fontů. Švabach vítězí.

O každé rodině, jednotlivých jménech a datech se dozvídám příběh. Příběh spojený s tímto krajem. Příběh, který možná bude zapomenut. Příběh těch, kteří zde žili, kteří zde umřeli.

Chladný kámen mé ruce mrazí méně než pocit beznaděje.

Písmo vytesali mistři kameníci. ONI museli opustit své domovy. Své dílny zanechali i s materiálem novým přistěhovalcům. ONI se asi už nikdy nevrátí. Stejně jako Cukmantl.

Narodily se Zlaté Hory. Narodil jsem se já.

Pokud mne chytnou a zase někde odvlečou a zavřou, vrátím se.

Musím vyprávět příběhy, které jsem se dozvěděl této noci.

Zlatokop Henry představuje jedinečný skvost ze svých sbírek.

Tato reliéfní plastika Krista je vystavena v muzeu ve Zlatých Horách.

Vytvořil Josef Obeth. O tomto velkém umělci, který vytesal do kamene tvář regionu se v nejbližší době ve webovnici dozvíte více.

 Text: Patrik Hořelica