Do třetice

Je to potřetí, co se jedu zrekreovat. Nevím, kdo se na mne za katrem těší. Raději bych ovšem zůstal doma. Zdeňka právě porodila. Budit ji bude v noci pláč malého. Ne moje chrápání. Zvládne to sama?  Je ji teprve osmnáct.

Mám velké výčitky, ale co mám dělat? Kdo mohl tušit, že mám za kamaráda vola?
Nenapadlo ho nic lepšího, než se naposledy ožrat. A v hospodě u hranic s Rakouskem vyblít úplně vše! Tedy i jména lidí, kteří mu pomohli s plánováním nezrealizovaného útěku.

Přemýšlím.
Kdo mi pomůže utéct… z vězení!?

Počítám.
Až mne pustí, ještě mi nebude ani třicet. Budu mít odkrouceno celkově šest let. Kriminál je asi moje univerzita. Směju se ze zoufalství.

Ptám se sám sebe.

• Proč já, který mám rád tak moc noci pod širákem, musím trávit život v pasťácích a kriminálech?

• To vždycky v historii byly za cestování po světě kriminály? Nebo jen za toho posraného socialismu?

• O jaké svobodě to ty rudé tlamy pořád melou?

Jediná svoboda je na západě. Tady je rudý teror.

Dávám si slib. Do třetice a nikdy více!