Citius, Altius, Fortius

Pozdní desátá hodina večerní dne pondělního odbila a ke klávesnici a textovému editoru se znova dostává (ne) mistr pera, aby se zase vymáčkl. Proč právě teď? Co znamená nadpisový titul?

Život je zajímavější, o co záhadnější je, aspoň tak to přebývá v mých představách, ale jelikož už je každý unavený a chce to rychlý svižný článek, tak vám představuji tři slova: Rychleji, výše, silněji. Ano, ano Olympijské hry nám v brazilském stylu dotančily do finiše a Rio si může gratulovat, jak perfektně uctilo ducha olympionismu. Nebo je tomu jinak?

Já vím, že od novohistorika by obecenstvo čekalo spíše vzpírání zaprášených knih nebo snad běh chodbami archívů? Ne náhodou píšu až v pozdních hodinách. Předchozích pár minut jsem věnoval chabému občas i smutně zadýchanému běhu až na svůj vysněný Olymp polní kopec nad Porubou. Odkojený sokolík jak se to říká tělem i duší? Takže když jsme si vyjasnili, že novohistorik není ve sportu ztracený, dáme se do dokončení toho, proč jsem shrbeně usedl před monitor.

Historie to musí být bezesporu, omlouvám se, ale je to tak, zase musím dostát svému pseudonymu a hodit jsem nějakou dataci s ještě zabávnějšími fakty. Začínáme pěkně z dávna a to rokem 776. př. n. l. Dataci, která bude navěky známá z unuděných dějepisných testů považujeme za nultý bod Olympijských her. Kdesi v dáli mezi olivovými háji a na prach vyprahlou půdou se závodilo na ploše stádia jako o život. Doslova můžeme říct, že tehdy „čistí“ vítězové jednotlivých disciplín mohli o lepším životě po triumfu vyprávět. Velká sláva, červená stužka kolem čela, olivová ratolest, sklenka vína možná i dvě, ráno z kocovinou bez aspirínu, a pak strastiplná cesta domů, na jejímž konci čekalo vítěze ještě jedno „nealko“ martírium a poté? Věčná sláva, nesmrtelnost.

Přemýšlel jsem nad tím, jestli je vhodné zmiňovat svátek sportu na webu o kultuře. Měl jsem obavy, ale už je nemám. Jsem si jistý, že R. P. Didonov ( přítel Pierra de Coubertina a autor olympijského hesla) by činil stejně odvážně.

Ve starověkém Řecku se jednalo o Kalikaghatiu slovo nebo spíše filozofickou myšlenku o usilování dokonalého souladu kultury ducha a těla. Nebo jinak mysli a fyzické zdatnosti. Otázka nejbližších dnů je zřejmá však okem neviditelná. Kauzy spojené s užíváním „bobulí“, se řinou se všech stran a padají na hlavy funkcionářů a bedra olympijského mota, který by se mělo přejmenovat na zběsile rychleji, nenávratně výš a nadlidsky silně jedině s bobulemi na jedné vlně. Nedávno jsem slyšel o jednom průzkumu, kde se ptali olympioniků, zdali by vyměnili zlatou olympijskou medaili a slávu za zničené zdraví způsobené „zázračnými lentilkami.“ Odpověď mě nepřekvapila. Vidina olympijské medaile již přerostla rámec původní myšlenky, jenž mám pocit, neměla nahánět lidi k závodu do propasti, vytvářet sportovce s bicepsem na bicepsu a myslí toužící po jediném, zvítězit. Zápolení by mělo jít ruku v ruce s budováním osobnosti člověka, protože až pohasne světlo výsledkové tabule, zmizí dusot tribun a svaly opadnou, pokračuje síla charakteru, která nás bude provázet po zbytek života. Prozradím vám, že na to klíčové pro člověka a jeho odkaz světu žádné steroidy nenajdete. Nejvíc mě usadil fakt, že do roku 1948 se dokonce závodilo i v malířství, sochařství, literatuře a hudbě. Představa robolidské mašiny držící štětec mě ujistila, že tady doping nehrozil.

Co z jednání „soků z Ria“ vyplývá pro lidstvo. Je jasné, že závodem o překonávání jeden druhého, zároveň překonáváme limity své. Za jisté nejsem jediný, kdo se cítí lépe při minimálním zlepšení ve fitku nebo na ručičkách časomíry. Avšak musíme znát zdravou míru. Uvědomte si fakt, že olympijské heslo by mohlo kopírovat situaci dnešního světa, ve kterém jsme všichni neustále hnáni, ať už v kariéře nebo ve studiích, za lepšími výsledky. Doping sportovců je zároveň obrazem filozofie současnosti: Nezáleží co děláš doma, jak trénuješ nebo čím se podporuješ, záleží jen na tom, jak se to projeví na tvé výkonnosti. A bezohledný závod k hraniční linii nadále pokračuje. Ale jak dlouho ještě?

Carpe diem. Váš novohistorik.