Čaková
Stojíme před vraty. Volám: „Je tu někdo?“
Slyšíme tiché pomalé kroky, zvednutí závory. Vrata se otevírají do zahrady, ve kterých stojí chaloupka jako z pohádky. Dřevěné trámy jsou tmavě namořeny, omítka vybílená. Trávník krátký, jakoby ho holili břitvou.
Vítá nás pán domu. Vysoký, šlachovitý, bez emocí. Ze dveří chalupy vychází postupně zbytek jeho služebnictva.
Jeho žena. Krásná Liz Taylerová si odskočila z Hollywoodu zde, na chalupu do Čakové. Oblékla se do domácího pracovního úboru. Rezignovala na filmovou kariéru. Porodila Zdeňkovi dva syny a dvě dcery.
Blonďatý Michal a tmavovlasý Tonda jsou od pohledu super kluci. Budou si s námi rozumět.
Dvě dcery se krčí vzadu. Studenou krásou, alabastrovou pletí, dlouhými havraními vlasy očarovala Naděžda všechny mé kamarády. Moje Zdeňka s krátkými jemnými vlásky, neustále poletujícími ve větru jako chmýří pampelišky, nervózně přešlapuje a kouše se do rtu. Něco mi naznačuje. Nevím ale co.
„Dobrý den, chlapci.“ Pozdraví nás Zdeněk. Je profesí pedagog. Velmi oblíbený na nějaké střední škole. A podle vyprávění mé Zdeňky, doma sadistická a despotická svině.
„Zdravím vás otče, brzy již dědečku. Jsem Henry.“
„Milý Henryku, jsem rád, že tě konečně poznávám. Moc jsem o tobě a tvých milých kamarádech“ podívá se na skupinu největších buřičů ze Zlatých Hor a okolí „ ještě neslyšel od mé sedmnáctileté dcery.“
„Otče, stačí pouze Henry. Já si na ty kudrlinky a kecy okolo nepotrpím, stejně jako zde kluci z trampské osady Klub Mickey Mouse. Jsou to mládenci plní síly a přišli vám pomoct opravit střechu. Buďte na ně hodný. Slibuji, že se pak nebudete muset bát dalšího přírůstku v rodině.“ Podívám se směrem na druhou jeho dceru Naděždu. Ta má oči sklopené.
Michal s Tondou se spiklenecky pochechtávají. Zdeňka obrací své velké hnědé oči v sloup.
Podívám se na krásnou paní domu. Připadám si jako hlupák. I ona je velkým favoritem mladých mužů překypujících touhou a nevybouřenými pudy. Mých řehtajících se kamarádů.
Náš přetlak energie, potřeba demonstrace síly se díky nepopiratelnému pedagogickém talentu pána domu zúročuje během půl dne ve zdařilou opravu doškové střechy. Pot z nás leje jako z konve. Většina z nás to v maskáčích a kanadách nevydrží. Bosí, jen v trenýrkách skáčeme po střeše.
Všímám si, že si mne Zdeněk prohlíží jako pod mikroskopem. Ptám se ho „Líbí?“
Ukazuju mu své potetované tělo. Točím se dokola na střeše pyšně jako páv. „Hezké omalovánky, byla by je škoda poškodit třeba jen malým škrábancem.“ Tón jeho hlasu zasyčel jako žíravina chrstnutá přímo do obličeje.
„Nebojte se otče. Svého prvního vnuka si určitě zamilujete ještě více než ty moje obrázky.“
Kluci popíjí večer u táboráku pivo. Hrají na kytaru, zpívají písničky, vyprávějí protistátní vtipy. Mají radost, že se střecha stihla opravit a nepršelo.
Přichází Zdeněk. „Chci vám mládenci poděkovat. A především tady Henrykovi.“ Hluboce se nadechne a pokračuje. „Mám zvláštní pocit. Nevím, zda má nejmladší dcera Zdeňka neutíká z deště pod okap.“
Dlouhá pauza, všichni mlčí. Víme, že neskončil svůj proslov. Nyní je jasné, že po horkém letním dnu přijde pořádný slejvák. Pronikavě se mi podívá do očí.
„Dokážu si představit, že my dva bychom mohli strávit společně nejeden příjemný večer.“
Další dramatická pauza. „Vidím místnost osvětlenou pouze elegantní stolní lampou, pohodlné křeslo, ve kterém sedím. Pročítám si hodnotnou knihu za tlumeného doprovodu mé oblíbené hudby.“
„Hmm, a jak se podílím na kráse těchto večerů já?“ pobaveně mu nahrávám.
„Ty milý Henryku, přispěješ svoji tetovanou kůží, ze které vlastnoručně vyrobím stínítko na tu stolní lampu.“