Kosťa a spící múza

Už se vám někdy stalo, že jste potkali člověka a měli pocit, že jej znáte snad celý život? Henrymu se tyto situace stávají, podobně jako mnohým z nás. Nebyl by to však Henry, aby v tom nebylo něco ještě záhadnějšího.

Dotyčný byl slavný umělec a žil ve Francii. Constantin, tak se ten rumunský Pařížan jmenoval, si s Henrym moc dobře rozuměl. Obdivovali stejné věci, hodiny se třeba dokázali čumět na jeden kámen a žasnout nad přírodním výtvorem. „Povídám ti Henry, lépe bych to nedokázal. Všichni se musíme učit od přírody. Je to ta největší inspirace. Máš krásnou sbírku kamenů, ale není škoda ji nikomu neukázat a o své úlovky se nepodělit? Já taky nemám sochy schované doma ve skříni. Měl bys i ostatním lidem ukázat, jaké skvosty jsou ukryty v zemi pod povrchem.“

„Tobě se to řekne, Kosťo, nemám takový talent. Moje kameny nejsou ve slavných galeriích jako tvoje sochy,“ mínil Henry. „Henry, to přeci vůbec nevadí. Pokud nalezneš zajímavé kameny, můžeš je zaslat do různých muzeí.“ A tak dal Henry na jeho moudré rady. Jakmile našel nějaké sběratelské kousky, nabídnul je muzeím po celé republice. Když budete pečlivě hledat železnou rudu ze Zlatohorska v minerálních sbírkách muzeí v Praze, Brně, Olomouci nebo Opavě, tak s největší pravděpodobností naleznete Henryho dárek…

Kamenů měl Henry při svém sběratelském nadšení čím dál více. Hledal po horách, štolách, řekách i malých potocích. Měnil je s jinými nadšenci, a tak se jeho sbírka pěkně rozrůstala. „Nejvyšší čas otevřít si něco vlastního,“ přátelsky našeptával Kosťa. „Já ti nevím, Kosťo, nejsem si jistý, zda bude lidi zajímat muzeum nějakého trampa, zlatokopa a ještě tady na Jesenicku?“ „Dej na mě, čas vše ukáže, já se stal občanem Francie až rok před svou smrtí!“ Henrymu málem vypadly oči z důlků. „Cože?!“

„Ale Henry, vždyť víš, že stát se může cokoliv. No a já jsem nakonec to francouzské občanství dostal.“ „Neptám se na občanství, ptám se na tvou smrt. Ty si mrtvý?“ „No jak se to vezme… Fyzicky tu nejsem, ale moje dílo stále promlouvá k lidem. Nikdy jsem se nesnažil dělat něco jen proto, abych se zalíbil. Tvořil jsem objekty, o nichž jsem přesvědčený. Tolik má rada pro tebe.“ „Klobouk dolů, jsem rád, když mi kamarád dobře poradí, budu se snažit tě mile překvapit. Velmi si mne inspiroval.“ A tak Henry založil své království, kde začal vystavovat nasbírané poklady. A Kosťa mu k jeho otevření věnoval jeden ze svých nejcennějších exemplářů.

„Henry, přemýšlel jsem dlouho, čím tě potěšit. Po celém světě se vystavují a draží má díla. Toto jediné jsem nevytvořil já, jde o záměr matky přírody a byl inspirací při vzniku mé Spící múzy. Zkoušel jsem ji vytvořit mnohokrát, z nejrůznějších materiálů, ale přírodu se mi nepodařilo překonat. Přijmi ode mne dárek. S tvou pomocí a tvým muzeem může tento tajuplný balvan inspirovat novou generaci umělců.“ Henry svému kamarádovi za vše upřímně poděkoval. Slíbil, že nezklame jeho důvěru.

Pokud budete chtít i vy spatřit Brancusiho jedinečný dar, přijeďte navštívit Zlatohorsko. Žádné jiné muzeum (ani galerie moderního umění po celém světě) se nemůže pochlubit tímto originálním exponátem. Jak už bylo psáno, Zlatokop Henry je magnetem na podivuhodné příběhy.

Bonus:  Internetový svět obohacuje o své poslání  ARTSY. Zde se můžete více dozvědět nejen o příteli Kosťovi.