Srdce Dělnického domu

Dělnický dům je nás všech. V Dělňáku tepe srdce Zlatohorska, ne na schůzích rudých bolševiků.

Vystup z autobusu v centru Zlatých Hor a stojíš před Dělňákem. Tam tě zaručeně někdo čeká. U stolu nebudeš sedět sám. Kouzlo této prastaré hospody pohltí i tebe.
Je neuvěřitelné, že tato zahulená knajpa byla kdysi krásnou výletní restaurací nějaké německé rodiny. Prý tady měli zahrádku, jezírko a další naprosto nepochopitelně hezké věci.

Jedeme ze šachty autobusem domů. Leje jako vždycky. Vystupujeme u Dělňáku. Dveře zapařeného autobusu se otevírají přesně u vchodu do hospody. Vbíháme dovnitř. V chodbičce hospody naopak přešlapují v řadě lidé, kteří čekají na cestu autobusem směr Jeseník. Vidím mezi nimi mého brášku Káju.
„Vyprdni se na tento a pojeď dalším,“ táhnu ho z fronty na autobus k výčepu.
„Tak jo, pojedu příštím.“ A už se mnou klopí první pivko na stojáka.

Sedíme v hospodě a venkovní podzimní plískanice je nám fuk. Výmluva, že až přestane pršet, tak potáhneme domů, je ohraná jako desky v místním džůboksu.
„Na oběd jsme měli filet bez strouhanky s rýží,“ stěžuju si. „Mám hlad jak vlk. Sežral bych celý jídelní lístek.“
„Nesežral,“ oponuje Kája.
„Sežral,“ stojím si za svým.
„O co?“ chce se sázet.
„Kdo prohraje, platí,“ krčím rameny a čekám na odpověď.
„Platí,“ stvrzuje a hodí na stůl napěchovanou obálku s nápisem lednička. Místo háčku nad C je nakresleno srdíčko.

Rozestavujeme stoly. Ten uprostřed hospody má jedinou židli. Usedám za něj. Ostatním návštěvníkům začíná představení. Jituš mi postupně servíruje nabídku z jídelňáku.
První přichází na řadu snídaně, přechází se k přesnídávkám a polévkám. Mám už dost. Teprve má ale nastoupit finále.
Všichni se smějí a fandí mi jako při zápase.
„Jen aby ses z toho neposral, Henry!“ zní sálem.
Když si opravdu potřebuju odskočit, skupinka dobrovolníků kontroluje, zda na pánech neklopím jídlo vrchem.
Kuchař se překonává, dnes porce nešidí. Masa mám, jak normy kážou.
Talíř od svíčkové vylízávám.
Bezmasá jídla jsou mou noční můrou. Brambory s vajíčkem. Knedlíky s vajíčkem. Oči mi lezou z důlků. Nanukový dort zdobí šlehačka vysoká jako místní hory.
Dojídám a chci si nožem rozpárat břicho.
Musím tu nálož spláchnout dvoudeckou fernetu.
Bráška pláče. Ujel mu poslední autobus. Vysypává z obálky prachy. Nedostatková, podpultová lednička s mrazákem zahřeje u srdíčka jiného šťastlivce.
„Doma mě Majka zabije,“ vzdychá.
„Nezabije, bráško,“ konejším ho. „Ty totiž domů nepůjdeš!“

„Jde se do Pradědu! Tam právě otevírají Sklípek.“