Barvy míru v Ostravě

Staří Řekové měli jednu nepopiratelně nadčasovou tradici přeživší do dnešních dnů. Jednou za čtyři roky se sjeli sportovci ze všech koutů země do Olympie, aby zde zažehli olympijský oheň a zápolili ve sportovních ale i uměleckých odvětvích. Součástí události byl i karneval, kterým se Olympiáda zahajovala. Nápadná a geniální myšlenka oplývala jednou částí, kterou jsem záměrně vynechal. V době konání her byl vyhlášen mír a žádná z řeckých obcí nesměla vstoupit do ozbrojeného konfliktu.

Proč se o tomhle zmiňuji, vám zpočátku nemusí být jasné. A pokud nepatříte mezi fanoušky křišťálové koule, je můj smysl zpočátku zastřen.

O nějaký ten pátek později se ocitáme v Ostravě, místě těžkého průmyslu, kde podle „Pražáků“ lidé žijou mezi sutinami uhlí. V místě, které pro mnoho hornických synků znamená svět se rodí poselství pohody a míru. Každým rokem za krásných „nedešťivých“ letních dní patří průmyslová oblast Ostravy do hledáčku generacím lídí, kterým osud „Terry Novy“ není lhostejný. Mezi zástupy lidí v batikovaném, trendsterů v nadčasovém a zaměstnanců v montérkovém se tlačím, nikoliv k pódiu, ale maxi hot dogem i já novohistorik.

Nechci zapadnout do titulu recenzent a rozhodně nehodlám být kritikem, takže i ve slunečném „pláštěnkovém“ čase zabalený do sáčkového ponča zůstávám naladěný. Nebudeme si lhát, jsme mladí a nespoutaní. Vidíme nebe modřejší, svět nadějnější a pivo chlazenější než ve skutečnosti bývá realitou. I my „festivalovci“ se můžeme s trochou nadsázky považovat za posly míru. Místo běhu a vrhu diskem do sebe vrháme jedno chlazené s vrchovatou pěnou za druhým, ale přesto propojeni, sdílíme s dávnými předky myšlenku poselství.

Malou oblastí festivalu tvoříme bariéru zábavy a rebélie. Společně se zapojujeme do odboje proti chaosu a bezpráví, který se začíná inflitrovat mezi lid starého kontinentu. Poslední dobou, spolu se zpřísňujícími se bezpečnostními opatřeními a všudypřítomnými „velkými bratry“ je bariéra dobyté svobody napadána. Musím se ptát: Jak je možné zachovat lidskou svobodu kličkující ve změti zákazů a omezení?

Čeká nás snad s příchodem nového „exodu“ uzavření hranic a vláda „komárů“?  Negativismus mě vzápětí opouští během posledních hodin festivalu. Stojím mezi davem. Tleskáme, pískáme a máváme rukama. Necháváme se unést a bavit odkazy interpretů a na vlnách pohody doprovázíme poslední akordy akustiky.

Poté nastává ticho. Světla zhasínají, show končí. Tmou prosakuje pouze vzrušený šepot davů mířících k východu. Opouštíme místo svobody a bezstarostného popíjení a míříme do reality, která bude aspoň na pár hodin bohatší o uctění tradice, oslavy kultury a zažehnutí rebelie v nás. Může tohle být metaforický význam „Barev Ostravy“? Snad ano, možná ne.

Ve vzpomínkách na řecké hry míru ujíždím vysokým pecím tramvají číslo dva. Ach jo, jak já se těším na příští rok, na novou oslavu svobody.

Carpe Diem ….. Jiří Sochorek