SKLO PRASKLO

Moje prsty se dotýkají skla, za kterým se vzdaluje obraz Zlatých Hor. Vidím také stékající kapku. Zkouším ji utřít. Není však ani na jedné straně skla. Je na mé tváři. Cítím bolest. Musím být tvrdý. Srdce se mění v kus kamene. Říkám si neustále dokola. Nejsi malý ptáček. Nezavřou tě do zlaté klícky. Jsi kluk, co dělá potíže.

Sklo prasklo, sklo prasklo, sklo prasklo.

Loučím se. Kreslím si stále písmena ZH. Kdy vás opět uvidím Zlaté Hory? Bude to až se maminka uzdraví? Nebo při mém dalším útěku?
Přemýšlím, jak se cítili lidé, kteří museli po válce opustit své domovy? Celé generace zde žily, a najednou musely pryč. Já přeci nejsem Němec, přesto mne odvážejí. Vždyť je to přes deset let! Pořád kletba trvá?
Opakovaně si kreslím na okno písmena ZH. Netuším, že to v budoucnu budou i mé iniciály. Teď se stále jmenuji Jindra. Až později budu Henry. Zlatokop Henry.

Sklo prasklo, sklo prasklo, sklo prasklo.

Dorazili jsme na místo.
„Ty malý hajzlíku, než tě seřežu, tak se koukej hezky ostříhat.“ Podává mi nůžky. Snad na stříhání plotu. Dost těžké a tupé. „Nebo chceš raději břitvu? To asi ne, co? Vousy ti ještě neraší!“ řezník se rozchechtá a odchází.

Něco je jinak. Nemám strach a on to ví.
Nebyl výprask a ani noční klečení.